Jana, tehdy Šimůnková.
Jsem ze starší gardy souboru. Hodně tedy pamatuji a o své vzpomínky bych se chtěla podělit dokud je čas. Už na začátku naši historie byl samozřejmě Mirek Valenta, Kamil Budera, Mirek Příhoda i já. Scházeli jsme se ve statku u Příhodů. Někdo přinesl staré loutkové divadlo a pro naše mladší sourozence jsme začali hrát.Chodili jsme tehdy snad do třetí nebo čtvrté třídy základní školy. Hry jsme si vymýšleli a podle toho také vypadaly. Děti jsme děsili akčními a hrůzostrašnými příběhy, až nám nakonec jejich provozování rodiče zakázali.
Když jsme odrostli z nejhorší puberty, zjistili jsme, že ve společenské místnost tehdejších dolů mají také loutkové divadlo. Větší a vybavenější. Neblahá zkušenost z našich prvních produkcí nás asi přiměla k autocenzuře a V Dolích jsme vydrželi poměrně dlouho.
Pak už následovalo období estrádního souboru. U jeho zrodu byl talentovaný ochotnický komik Láďa Barák. Přidal se i další herecký talent Honza Zágler. První vystoupení nám dojednal Láďa v Jincích u vojenské posádky kde před tím sloužil. Hudební doprovod nám tehdy dělala harmonikářka Srkalová-Rolníková. Pro vojáky jsme hráli s chutí, zdálo se, že se i bavili, ovšem od důstojníků jsme se samozřejmě pochvaly nedočkali - dokonce nám nabídli 300 Kč, pokud
estrádu ukončíme předčasně.
"Po mnoha úspěších za hranicemi Velké Chuchle, vystoupí poprvé doma místní mládežnický soubor", stálo za čas na plakátech. Přišli příbuzní a známí a konečně jsme měli úspěch.
Potom už přišla éra KOSu s dramaturgem a talentovaným mimem Mirkem Valentou, klavíristou Mirkem Klempířem a zpěvačkou Janou Čížkovou - Petrů. Všichni tři později skončili na profesionální dráze.
_____________________________________________________________________________________________________
Petr Kallista
Tak tady se vzpomíná. To je dobře, i já přidám svojí „trošku do mlýna.“
Jak jsem k divadlu a do Velké Chuchle přišel.
Psal se rok 1960, mě bylo 18 let a není důležité proč a jak, pracoval jsem v n.p. Chirana Strašnice. Určitě ale musím poznamenat, že ještě před tím jsem na Gymnáziu, tehdejší jedenáctiletce, byl v dramatickém kroužku a byl přímo posedlý vším, co se týkalo Osvobozeného divadla, pánů Voskovce a Wericha a o přestávkách i jindy jsem omrzoval citáty z jejich her. Jenže školní dramatický kroužek se o V & W nezajímal a nastudoval „klasiku“ ochotnického divadla - Tylovu Tvrdohlavou ženu. V ní jsem si poprvé stoupnul na jeviště, v tehdy ještě existujícím Strašnickém divadle v Hotelu Menton.
Já, známý trémista, jsem dostal roli zamilovaného školního mládence a během zkoušek jsem se stále děsil, co bude až se zvedne opona, až přijde chvíle vystoupit na jeviště. No, inspicient s tím moc problémy nedělal. Prostě mě popad, na to jeviště vystrčil a …… najednou jsem lidi dole v hledišti ani moc nevnímal, text mi šel nějak automaticky a pravidelná tréma na zkouškách byla ta tam. Po několika větách mi ovšem text vysadil a můj pohled se upřel na nápovědu. Pomoc přišla obratem a pak už jsem se chytil. „Křest ohněm“ na prknech divadla už dál probíhal docela hladce. Jistě, měl na tom velkou zásluhu náš tehdejší režiser Petr Pechar, student na AMU, který v roli Zlatohlava – Rýbrcoula mi na jevišti i za kulisami byl velkou oporou. Vzpomínal jsem na něj prakticky celý život, protože to byl on, kdo mi ukázal jak pracovat s textem, hlasovou dynamiku, vazbu slov a mnoho dalšího. Popravdě, mnohé z toho se mi hodilo i v mém dalším životě. Ale vraťme se do roku 1960.
V tehdejší Chiraně bylo hodně mladých lidí a chtěli jsme něco, tedy kromě práce, dělat. A tak jsme založili jakýsi firemní estrádní soubor - nic moc. Trošku „blackoutů“, tehdy velice módní formy na jevišti, trošku písniček - převážně s kytarou, trojice foukacích harmonik….., prostě program, který se uplatnil především jako „kulturní vložka“ na různých schůzích. Cena takových vystoupení mizivá, úroveň jakbysmet. I přesto jsme byli továrnou vyzváni k přihlášení se do Soutěže tvořivosti mládeže, kde jsme pochopitelně skončili už v okresním kole. Přesto Chirana trvala na tom, že někdo ze souboru musí jet na ústřední kolo do Nitry, kde bude „sbírat zkušenosti“. Volba padla na mě a nebylo vyhnutí. Dostal jsem placenou dovolenou, lístek na rychlík tam i zpět a v Nitře mi na moje jméno zaplatili ubytování v hotelu. A tak jsem jel. Absolvoval jsem jako divák řadu vystoupení, v místním obchodě s hudebními nástroji jsem objevil pěknou a za přijatelné peníze kytaru model Gibson, po které jsem dlouho toužil. Nějaké peníze jsem sebou měl, zbytek jsem doplatil z diet na stravování a pak dva dny jedl tatranky a pil „kohoutkovou“ . Ale měl jsem Gibsona a tahal jsem ho ze strachu o něj kam jsem se hnul.
Jeden den dopoledne jsem sledoval zkoušku jakéhosi souboru z Velké Chuchle, „Gibsona“ opřeného vedle svojí židle. Během zkoušky na jevišti doprovázel na piano jednotlivé výstupy klavírista, který se během textových částí trošku nudil a koukal po sále. „Hele, ty s tou kytarou, pojď sem a hraj se mnou, nechceš?“ No, moc mě Mirek Klempíř, tehdy ještě neznámý student gymnázia, přemlouvat nemusel. Vstal jsem ze židle, naladil u piana a stydlivě Míru doprovázel při jeho brilantní hře. Úplně jednoduché to nebylo, málokdy hrál stejnou věc úplně stejně, pokaždé se objevila nějaká nová improvizace. Ale písnička byla vždy tatáž, takže v akordech i rytmu jsem to jakžtakž zvládal. Asi bych měl dodat, že jsem měl za sebou pár let „čundrácké“ praxe s kytarou v Posázaví, které dodnes miluji a kde jsem po létech tak trošku „hodil kotvu“ skrze chatu v Městečku.
Tak jsem si v létě 1960 zahrál se souborem KOS – Velká Chuchle na Ústředním kole STM v Nitře, protože mě po zkoušce Mirek přesvědčil, že mám přijít i na vystoupení. Ostatní „kosáci“ se tomu ke svojí škodě nebránili a posléze mě pozvali do Chuchle k pokračování mého nic moc hraní na kytaru ve svých vystoupeních. Jednou jsem ale dostal text - roli a můj „svazek“ s KOSem byl zpečetěn. Potom přišla role Principála v pásmu Panoptikum a to už jsem byl jedním z nich. Vzniklo přátelství, které přežívá dodnes a nejsem si vůbec jistý, zda slovo „přežívá“ není pro naše kamarádství tak trošku pejorativní.
Běžela léta, já jsem se oženil a měl úplně jiné zájmy. Divadlo a z počátku i muzika šly do ústraní. Zůstaly jen vzpomínky a přátelství na dálku. Divadlo ustoupilo úplně, zato Posázaví mě „chytilo“ country muzikou a s kapelou a basou jsem nějaký čas obrážel Sázavské hospůdky. Jednoho dne, po dlouhé řadě pozvání, jsem zašel na sraz „kosáků“ a opět jsem s nimi zůstal. Tak jsem se, kdysi ze Strašnic, dnes ze Žižkova vrátil do Velké Chuchle, dnes ale už jen mezi dobré přátele a kamarády „Chucheláky“, protože mnozí z nich už to mají z domova k dostihové dráze pěkně daleko. Přesto ale jsme všichni „Kosáci z Velké Chuchle“, i ti, kteří dnes bydlí v Kunraticích či Horní Chřibské, u Újezda nebo na Chodově i ten ze Žižkova.
„Režiser osud“ tomu tak chtěl a „inspicient život“ to tak zařídil. Málokdo jsme si v mládí představovali, že „ferman“ našich představ o životě bude takhle napsaný…… Opona je ale stále ještě nahoře a tak hrajeme hru Všední život sobě pro radost, na potlesk nečekáme. Asi nebude ale i kdyby byl, zajímat nás už nebude. Tak honem zpátky na jeviště, každý tam hrajeme svojí roli - hlavní postavu, své já.